Tak předně se podívejme na náš vztah k umírání. Umírání nezvládáme, bojíme se ho. Vidíme-li někoho umírat, panikaříme, voláme sanitky, které umírajícího vozí sem a tam a doslova z něj "vytřásají" duši. Co by však umírající nejvíce potřeboval, by byl duchovní. Nemáme na mysli člověka, který vykonává takové povolání. Ale někoho blízkého, komu je smrt důvěrně známa a neztratí hned hlavu. Kolikrát se však ani blízcí po smrti nejdou podívat na jeho tělo, spokojí se prostě se zprávou "pánů v bílém plášti". Nejdou mu prokázat poslední úctu tím, že se na něho podívají jako na mrtvého, aby si tak živě uchovali na něho vzpomínku. To nejhorší, co je možno umírajícímu člověku udělat, je bránit mu zemřít, například jej trápit elektrošoky s úmyslem ještě jednou povzbudit jeho srdce. Proč ten dobrý člověk nesmí zemřít? Aby jeho příbuzní přemohli svůj vlastní strach ze smrti? V každém případě by však asi smrti měl předcházet zápas, to poslední velké vypořádání se mezi životem a smrtí. Přejede-li vás auto, nebo chytnete kulku, žádný takový zápas není. Prostě jste neměli čas se na smrt připravit. V knize "Dreisig Jahre unter den Toten" píše psychiatr Carl Wickland o médiích, ze kterých mluvili zemřelí, kteří si stěžovali na svou nedůstojnou smrt. Umírající mají často nečekanou potřebu hovořit a bavit se, mějme toto na paměti! Tito lidé najednou prožívají zcela nové dojmy z astrální roviny, dojmy, které jsou stále ještě srovnávány s naším reálným světem.Zkusme se v této souvislosti na chvíli zastavit u smrti vlastním přičiněním - sebevraždy. Neustále stoupá počet těch, kteří se rozhodnou pro dobrovolný odchod ze života. Je to jen a jen výsledek našeho rozkolísaného života, lpění na materiálních statcích, vztazích, závislostech. Proč zde věda nezasahuje? Proč stále raději potlačuje další desítky virů, vylepšuje člověka, který tu je maximálně 100 let, ale ubližuje duši, která je věčná? Vědci či lékaři se často chlubí tím, jak se jim daří snižovat úmrtnost, prodlužovat věk. Zkoumá však někdo v této souvislosti zvyšující se počet sebevražd? Je to stále onen kruh, tam uberu, ale naskočí to jinde. Stále nechápeme souvislosti. O tom, že sebevražda je jeden z nejvyšších karmických zločinů , již zřejmě víte. Ale pojďme dál....
Aby bylo možné porozumět procesu smrti, měli bychom vědět, co se děje, když spíme, neboť smrt je spánku velmi podobná. 
Ve spánku se odpoutává astrální tělo od fyzického, zůstává ovšem spojeno s fyzickým tzv. astrální šňůrou. Během spánku se může astrální tělo vzdálit velmi daleko od fyzického těla, ale spojení pomocí astrální šňůry zůstane vždy zachováno. Mnoho lidí po smrti však ani neví, že již zemřeli. Putují v astrální rovině a snaží se dát o sobě vědět "těm dole". Mluví na ně, lomcují s nimi. Ti však nereagují. Velmi často to zemřelí nemohou pochopit a ani si to uvědomit. Zkuste si ve spánku něco uvědomit. Totiž možná si to uvědomíte, ale to je tak vše, tělo neposlouchá, děj se děje nezávisle na nás. Jede na nás vlak, nemůžeme uhnout, někdo nás zabijí a my se nebráníme, chvilku jsme tím, pak se oním.... Smrt se od spánku liší jen tím, že se po výstupu astrálního těla z fyzického astrální šňůra oddělí, tedy je přerušeno aktuální spojení mezi oběma těly. V procesu umírání vystupuje astrální tělo ve formě šňůry z levé části těla, spirálovitě se stáčí kolem hlavy umírajícího a nakonec, poté, co zcela opustilo tělo, vytváří obraz v podobě oblaku. Z toho "oblaku" se formuje v prvních hodinách po smrti nejprve obličej a potom celé tělo zemřelého. Tělo a výraz obličeje jsou sice na stáří zemřelého nezávislé, odrážejí však ve stylizované formě jeho charakter. Jakmile je nové formování astrálního těla završeno, probudí se zemřelý ve svém astrálním těle a cítí se tak, jako by procitl po dlouhém spánku. Zdá se mu, že se pro něj nic zvláštního nezměnilo, kromě zostřeného vnímání, rozšířené možnosti pohybu a nárůstu jiných schopností.
Ve spánku se odpoutává astrální tělo od fyzického, zůstává ovšem spojeno s fyzickým tzv. astrální šňůrou. Během spánku se může astrální tělo vzdálit velmi daleko od fyzického těla, ale spojení pomocí astrální šňůry zůstane vždy zachováno. Mnoho lidí po smrti však ani neví, že již zemřeli. Putují v astrální rovině a snaží se dát o sobě vědět "těm dole". Mluví na ně, lomcují s nimi. Ti však nereagují. Velmi často to zemřelí nemohou pochopit a ani si to uvědomit. Zkuste si ve spánku něco uvědomit. Totiž možná si to uvědomíte, ale to je tak vše, tělo neposlouchá, děj se děje nezávisle na nás. Jede na nás vlak, nemůžeme uhnout, někdo nás zabijí a my se nebráníme, chvilku jsme tím, pak se oním.... Smrt se od spánku liší jen tím, že se po výstupu astrálního těla z fyzického astrální šňůra oddělí, tedy je přerušeno aktuální spojení mezi oběma těly. V procesu umírání vystupuje astrální tělo ve formě šňůry z levé části těla, spirálovitě se stáčí kolem hlavy umírajícího a nakonec, poté, co zcela opustilo tělo, vytváří obraz v podobě oblaku. Z toho "oblaku" se formuje v prvních hodinách po smrti nejprve obličej a potom celé tělo zemřelého. Tělo a výraz obličeje jsou sice na stáří zemřelého nezávislé, odrážejí však ve stylizované formě jeho charakter. Jakmile je nové formování astrálního těla završeno, probudí se zemřelý ve svém astrálním těle a cítí se tak, jako by procitl po dlouhém spánku. Zdá se mu, že se pro něj nic zvláštního nezměnilo, kromě zostřeného vnímání, rozšířené možnosti pohybu a nárůstu jiných schopností.Zemřelý se nachází ve vysněném světe, vytvořeném pouze z jeho přání a představ, v buddhismu se hovoří o májá, světě iluzí, vzniklém psychickou projekcí zemřelého. Na základě naší materialistické výchovy si těžko většina z nás dokáže představit onen svět, jenž je reálný, ačkoliv je jen "psychický". Žije-li zemřelý se svým psychickým tělem v psychickém světě, je to pro něj absolutní realita. Prožívá vše přesně tak, jak byl zvyklý. Tento psychický svět je světem oscilací. Pouhá myšlenka stačí k tomu, aby získala skutečnou formu - umožňuje zažít zemi hojnosti, má to však zároveň také své stinné stránky. Sice stačí pouhé přání, aby se bohatství a překypující život staly reálnými, ale stačí také i ten nejmenší pocit strachu, aby se také jeho obsah přenesl plně do reality.
Tak se člověk stává v tomto stavu obětí svých vlastních pudů, žádostí, přání i myšlenek. Může vstupovat do kontaktu jen s těmi živými bytostmi, které se nacházejí na stejné vlnové délce. Tak může lakomec navazovat kontakt jen s lakomými, vrah s vrahy atd. (Zde připomeňme tzv. Boží soud - vždyť co je to jiného, když člověku se dostává vrchovatě toho, jaký život žil?) Tím, že člověk prožívá své vlastní vnitřní Já jako vnější svět, pomalu v něm roste pochopení, sebepoznání a přání rozvíjet se výše. Obtěžkaný těmito přáními se pomalu zdánlivě sám přehoupne do výše, podporován těmi bytostmi, které už tohoto vývoje dosáhly. Tyto bytosti s ním ovšem mohou navázat spojení jen tehdy, když on sám v sobě taková přání chová a tím vytváří tuto "vlnovou délku".
V této souvislosti je zajímavé připomenout, že se při tzv. výzkumu hlasů, při kterém mohou být s pomocí technických přístrojů zachyceny hlasy zemřelých na magnetofonovou pásku, objevuje závislost mezi vyzařovanou frekvencí a úrovní hlasů z onoho světa. Jinými slovy: čím vyšší je frekvence nosiče, která je vyzařována, o to náročnější jsou odpovědi zachycené na pásku.
Všeobecně se onen svět člení na mnohé různě hierarchicky uspořádané sféry, většinou v počtu sedmi. Důležité je pouze to, že duchovní vývojový stav a obsah života určuje ty sféry, do kterých se po smrti vstupuje nejdříve. Úkolem mrtvých je potom zráním a pochopením dál se uvnitř této hierarchie vyvíjet. Přeji vám i sobě, abychom vstoupili do takových sfér, do kterých si zasloužíme. Každou vteřinou naše mysl předurčuje náš posmrtný život. Buďme proto pozitivní, buďme láskyplní, buďme dobří......
